Je dobré umět „nakreslit“ i plochu

Každá linie vedená po papíře rozčleňuje jeho formát. Vzniknou tak tvary pravidelné nebo nepravidelné, větší nebo drobné. Na ploše mají své místo a většinou i zřetelný lineární obrys, konturu. Někdy mají i barvu a různý povrch, tedy strukturu.Ve škole většinou k realizaci dětského výtvarného záměru slouží kreslící plocha (čtvrtka), kterou žáci pojednávají pomocí čar, bodů, šrafování atd. Jejich plošná tvorba zachycuje většinou grafické reakce na skutečnost, na život nebo na jejich niterný svět.

Výtvarná etuda, chlapec 7 let

Výtvarná etuda, děvče 14 let

Nejjednodušší způsob pojednání plochy je tónování (tvarování, stínování). Tónování plochu světlostně změní nebo pomůže zobrazovat křivosti, zaoblení ploch a dosáhnout tak co nejvěrnějšího vzhledu prostorových objektů. Charakter tónované plochy ovlivňuje použitý pracovní nástroj (tužka, pero, uhel atd.) nebo sama kreslící podložka (např. struktura papíru).
Existuje mnoho způsobů jak vytvořit dojem světlostního tónu. Jednotlivá stopa vytvořená pohybem nástroje na podložce vytváří linii. Opakováním zřetelných čar ve dvou nebo více směrech plochu „šrafujeme“. Čím více linek přes sebe navrstvíme, tím vznikne tmavší odstín. Šrafování na hrubém povrchu je vhodnější, působí méně mechanicky a čáry tolik nevystupují. Každý autor má svůj styl (rukopis) pojednání (křížová, zakřivená a obrysová šrafura atd.).

Výtvarná etuda, děvče 10 let

Na základě zkušeností vím, že je optimální učit pojednání plochy formou hry už od mladšího školního věku. Výtvarná zadání zaměřená na „čárání“ většinou předchází nebo provází procvičování citlivosti linky. Zpočátku žáci toto čárání nechápou ani jako kreslení. Pro zobrazování už mají zažité své „úspěšné“ schéma. Všichni asi známe výkresy pověšené na nástěnkách ve školách.

V noci, chlapec 7 let

Ráno, chlapec 7 let

Vlastní práci proto nezačínáme kresebným popisem odvozeným z motivace. Nejprve plochu „počáráme“ a teprve potom ji použijeme k dalšímu výtvarnému vyjádření. Tento obrácený postup má dvě výhody. Žáky překvapí samo zadání a i trochu mechanická práce je zpočátku baví.
Teprve když překvapení a zájem o práci odezní snažím se navodit reálnou situaci (na louce se suší seno, parní vlak kouří v tunelu atd.). Motivaci často volím po dohodě s žákem tak, aby mohl co nejvíce využít tu svou „čáranici.“ Jestliže žák práci nedokončil musím mu vysvětlit, jak lze právě kontrast mezi počáranou a prázdnou plochou zajímavě využít.

Stopy, děvče 14 let

Menší děti také odmítají s „pokresleným výkresem“ dále pracovat a vyžadují čistý papír. Není pro ně zrovna jednoduché pochopit, že počáranou plochu potřebují k další práci. Proto nabízím žákům jiný pracovní nástroj (tužka – pero, pero – koláž atd.). Použití nástroje s odlišnou stopou jim pomůže k lepší orientaci na ploše. Práce opět nemusí být dokončeny, anebo výsledek nemusí být zrovna uspokojující. Žák si však při práci procvičí motoriku ruky, vztah oko – ruka, může sledovat „co se stane když …“ – poznává nejen stopu určitého pracovního nástroje, ale navíc při ozvláštnění vnímá vztah mezi formou výtvarného vyjádření a obsahem daným motivací.
Tímto způsobem mohou vzniknout dobré i nezobrazující práce, jejichž forma a obsah jsou relativně v rovnováze.
Starší žáci už většinou nemají problém s pojednáním plochy. Když pak ještě u přípravné kresby prostorových objektů použijí znovu necitlivou (vyrytou) linku, je nutné opět vysvětlit funkci obrysové čáry, anebo se vrátit k procvičování lineární kresby.

Koš na prádlo, děvče 15 let

Detail, chlapec 16 let

Při studijním předmětném stínování (tvarování) je potřeba upozornit na umístění zdroje světa, na tvar předmětu (jeho nejsvětlejší a nejtmavší části) a na grafické vyjádření materiálu. Hranice světla, stínu i rozdíly světlostí ploch můžeme lépe odlišit „zamhouřením očí“, materiál zobrazovaného předmětu žáci lépe vnímají při zapojení a následném vyvolávání hmatového pocitu v průběhu vlastní kresby. Vnímání a zachycení charakteru zobrazovaného materiálu bývá dost obtížné. Žáci se většinou soustředí a vnímají jen zřetelné vizuální znaky předmětu (léta na dřevě), které pak mechanicky do kresby zaznamenávají.

Ty jsou moje, děvče 13 let

Náměty ke studijnímu zobrazování mohou být různé. Říká se, že by to měly být objekty žákům známé, ke kterým mají nějaký vztah. Podle mého soudu je pro žáky zajímavější tvarově bohatší předmět. Při jeho zobrazování nejsou na první pohled pak tolik zřetelné chyby a žáci se při práci cítí úspěšnější.
Tvarově „čisté“ předměty a studijní kresbu hlavy zařazuji až později.

Moje boty, chlapec 14 let