Výuka výtvarné výchovy je postavena na tvůrčích činnostech žáků (tvorba, vnímání, interpretace) a prostřednictvím vizuálních prostředků rozvíjí jejich smyslovou citlivost.
Do jaké míry je však pro žáky nutné zvládnout výtvarné vyjadřovací prostředky? Je vůbec možné učit výtvarnou výchovu bez ohledu na technické dovednosti, ale s prožitkem? Nebo je důležitější bezprostřední a upřímná výpověď bez ohledu na technické postupy? Má přednost prožitek z tvorby nebo konkrétní výsledek práce? Jak využívat současné možnosti grafických programů výpočetní techniky v hodinách výtvarné výchovy?
Prý se všechno dá změřit a i vyčíslit. Nechá se tedy změřit, na kolik je efektivní učit žáky výtvarně se vyjadřovat pomocí starých metod a nové trendy přidávat podle možností školy, žáků a nakonec i vyučujícího?
Pravděpodobně se budu ptát opět a opět. Stále asi budu hledat tu správnou hranici – do jaké míry je důležité to nebo ono.
Nácvik linky, děvče 6 let
Linie je nejdynamičtějším výrazovým prostředkem, je skutečnou nebo myšlenou čárou. Je to vlastně řada uspořádaných bodů v určitém nebo měnícím se směru. Při kreslení většinou vzniká spontánně a bývá často bezprostředním osobním vyjádřením pocitů, prožitků a představ (bezděčná kresba, skica, studijní, přípravná a volná umělecká kresba).
Obsah samotného pojmu „linie“ je velmi široký. Linky a čáry najdeme všude. Jestliže se zaměříme na výuku výtvarné výchovy a porovnáme ji s ostatními vyučovacími předměty, pak si asi uvědomíme mnoho vzájemných souvislostí i odlišností (plocha, křivka atd.).
Z historie také víme, že už v 1. pol. 20. stol. německá výtvarná škola „Bauhaus“ úspěšně používala metodu hry s bodem, linií, barvou a prostorem.
Detail textu, děvče 7 let
Linie, světlo a stín vytváří kresbu. I pouhá linie je kresbou. Světlo a stín jsou pak prostředky modelace. Jejich prostřednictvím u trojrozměrných předmětů modelujeme objem. Lineární kresba na ploše tedy zobrazuje trojrozměrnou skutečnost dvojrozměrně a je jedním z nejstarších projevů člověka (jeskyně Lascaux).
Dětská kresba je věkově a typologicky podmíněná a ovlivňuje ji i sociální a společenské prostředí. Není jen odrazem vnímání, citů a představ, ale je součástí odrazu vývoje osobnosti autora. Neméně důležitý je i fakt, že lineárním kreslením si dítě rozvíjí jemnou motoriku ruky a procvičuje koordinaci oko – ruka.
Dynamické a energické „čmáranice“ nejmenších dětí jsou projevem radosti z tvorby. Teprve později dítě vkládá do kresby obsah a postupně vytváří první grafické znaky pro člověka i předměty.
V dalším období („vizuální realismus“) vznikají už mezi nakreslenými postavami a předměty vztahy. Ve škole mladší děti třeba pozorují podzimní přírodu a snaží se „tradičně“ nakreslit padající listy.
U starších žáků, asi s uvědomováním si rozporu mezi vlastním zobrazováním a realitou, často dochází ke „krizi výtvarného projevu“. Proto je dobré nabídnout žákům takový druh činností, které výtvarně zvládne a přitom uspokojí i jeho rozumové vnímání (metoda „mostu“). Můžeme třeba využít výtvarný směr z 50. a 60. let minulého století (Op-art – Optical Art). A naučit děti lépe pochopit i nezobrazující výtvarnou tvorbu.
Lineární pojednání plochy, chlapec 14 let
Techniky lineární kresby nelze pojmenovat jednoznačně. Nejběžněji kreslíme na suchý nebo mokrý podklad. Ve výtvarné výchově tradičně používáme kresbu kolorovanou (vybarvení lineární kresby). Není to však malba, i když pro dítě a často i pro dospělého vnímatele je barevné kolorování kresby důležitější než kresba sama.
Technik realizací je mnoho. Vyškrabávání hrotem na barevnými vrstvami pokryté podložce, je proškrabávanou kresbou (přípravná grafická technika). Zajímavě působí i lavírování (záměrné rozmývání nakreslené linie). Můžeme různě experimentovat a také používat netradiční materiály a méně obvyklé postupy (negativní kresba, koláž, otisky atd.).
Lineární pojednání plochy, děvče 15 let
Základním pracovním nástrojem pro kresbu je standardní šestihranná grafitová tužka, která nejlépe tvůrci „sedí v ruce“. Nakreslenou čáru ovlivňuje měkkost tuhy. Pro bezprostřední reakci na podnět je vhodnější středně tvrdá tužka, pro studijní práci je zase lepší měkčí se silnější a sytější stopou.
Díky vlastnostem tuhy lze při změně tlaku na tužku (přítlak) docílit variabilnost linky. Pak je někde čára slabounká, anebo dokonce žádná a jinde zase tmavá (tam, kde se dotýkají dva kontrastní tóny). Citlivost linky je dobré procvičovat prostřednictvím dalších více či méně běžných nástrojů (uhel, rudka, pero, štětec atd.). Můžeme používat i jiné postupy (např. na tužkou pojednané ploše se mohou linie vymazávat gumou). Pro mazání grafitové stopy jsou nejlepší gumy bílé barvy, které přes svoji tvrdost nepoškozují papír.
Přemýšlím, chlapec 13 let
Nakreslená čára by měla působit citlivým celistvým dojmem a zaznamenávat i zachvění ruky – měla by si s autorem „povídat“.
Rozhodně je pak lepší než čára „chlupatá“, která vznikla neustálým vracením se zpět. Opakem citlivosti v provedení je čára jakoby narýsovaná, ve výrazu je „neživá“ a hodí se spíše k technickým účelům.
Musíme si rovněž uvědomit, že i velikost, barva a struktura plochy, na které realizujeme svůj výtvarný záměr, má podstatný vliv na konečný výsledek. Nejobvyklejším podkladem je bílý nebo světle zabarvený poměrně hladký nebo hrubší papír. Je také potřeba respektovat možnosti kreslící plochy vzhledem k pracovnímu prostředku (uhel a balicí papír, suchý pastel a karton atd.). Velikost kreslící podložky by měla odpovídat věku žáků a technice provedení. Špatně zvolené pracovní nástroje většinou způsobí problémy a žáci se potom při práci cítí nepohodlně (i když asi jen podvědomě).
Naše rodina, chlapec 5 let
Lineární kresba by neměla být „tvrdá a neosobní“
Dětská kresba motivovaná předmětným světem bývá už delší dobu dost povrchní. Citový prožitek v ní skoro nenajdeme. Proto bychom měli učit děti soustředěně pozorovat a objevovat prostředí ve kterém žijí. A to i formou „hry“ s výtvarnými prostředky.
U nejmladších dětí je vhodné začínat cíleným uvolňováním ruky. Lineární kresby motivujeme třeba pohybem (vítr, silný déšť, rostoucí strom, proudící voda, letící ptáci atd.). Také mohou své linky jen aranžovat nebo přímo nalepovat (nitě, provázky, nastříhaný papír atd.). Mohou vytvořit společnou práci a ještě si společně užít „sdílení pracovního prostoru“ se spolužáky. Možností je mnoho.
Při výtvarné hře není příliš důležitý výsledek (výkres), prioritou je prožitek dítěte v průběhu pozorování i při následné realizaci.
Prožitek také pomůže hlouběji poznávat vlastnosti a kvality zobrazované skutečnosti. Starší děti s oblibou hledají nějaké konkrétní zobrazení v bezděčně vytvořené linii – dotvářená „Jednotažka“. Nebo instalují společnou „nekonečnou linku“ v okolí školy (Land Art). Zájem žáků lze zvýšit lineárním zobrazováním zvětšených detailů nebo řezů atd.
Při zobrazování konkrétních tvarů je však nutné dbát na charakter a světlostní hodnoty zobrazovaného objektu. Musíme žáky stále upozorňovat na to, že čára je jen prostředkem, který nám pomáhá vymezit předmět na ploše. Později pak nebudeme mít problém „vyrytého obrysu“, který nedovolí zobrazovaný předmět tvarovat světlem a stínem.
Mám tu zkušenost, že výtvarné hry žáky baví. A jejich kresby už pak nejsou tolik povrchní – „tupé“. Navíc mohou i pomoci s chápáním současného výtvarného umění.
Kateřina Hausenblasová
26.5.2011 at 10.17Velmi zajímavý program, který učí malé děti o čáře dělá má kamarádka ve Veletržním paláci. Je určený prvostupňovým dětem a jmenuje se „Příběh čáry“. Pro začátek dobré východisko.
http://www.ngprague.cz/cz/173/sekce/aktualni-nabidka-programu-pro-skoly/
Jana Langerová • Post Author •
27.5.2011 at 8.28Mnohokrát děkuji za užitečný typ. Avšak je to většinou možnost pro školy z Prahy („venkovské“ takovou příležitost často nemají).
Podle mé zkušenosti sice účast na těchto programech podporuje u žáků zájem o výtvarnou kulturu, ale příliš neovlivňuje dovednostní složku výuky. Opravdu naučit určité dovednosti je dlouhodobý proces a konečný výsledek je navíc podmíněn různými okolnostmi. Proto si myslím, že profesionálně připravený tematický program by měl být východiskem a měl by doplňovat odborně vedenou výuku.
Před léty jsem sama hrála v orchestru při výchovných koncertech. Bylo to velmi užitečné, ale zpívat nebo hrát na hudební nástroj to žáky také nenaučilo. Navíc bez dlouhodobé podpory pedagogů v běžné výuce velmi rychle žáci získaný zájem někde poztráceli.