Organizace – sdílení může vést ke společnému povědomí

Mám zkušenost, že prostřednictvím výtvarných činností lze pozitivně ovlivňovat rozvoj osobnosti i bez ohledu na výtvarné možnosti žáka. Asi čtyři roky jsem například učila děvče, které bylo od narození slepé. A nyní – studuje jazyky na vysoké škole. Nemusí být tedy cílem připrava ke studiu na výtvarně zaměřené škole. Žák se může stát třeba technikem, anebo někým úplně jiným. Tvořivé myšlení lze zúročit prakticky všude. Z tohoto důvodu nejsem zastáncem talentových zkoušek, důležitější je motivace dítěte a jeho rodičů.
Pro snadnější průběh vyučování jsem žáky rozdělila podle věku do vzájemně prostupných skupin. Nejraději začínám s dětmi předškolními. Snažím se s nimi navázat porozumění a vést je k hravému používání základních výtvarných prostředků. Docela často učím děti svých absolventů. Je to určitá výhoda, protože důvěra rodičů mi pomáhá s vybudováním důvěry u žáků.
Velkou radostí a jakousi zpětnou vazbou jsou pro mne studenti, které jsem připravovala na vysoké výtvarné školy. Vážím si toho, když přijdou se studijním problémem. Léta se dobře známe, proto je můj názor neomezuje. Naopak v rozhovoru si argumentací upřesní svůj způsob pracovního postupu. Já však nesmím ustrnout v rutině myšlení, musím studovat stále.
Absolventi výtvarných škol také občas připraví pro mé současné žáky prezentaci o své už profesionálně zaměřené činnosti – a to jsem na ně opravdu pyšná

Kompozice P5144057 DSC00332

Organizace běžné vyučovací jednotky je jednoduchá a relativně stálá. Děti si tak mohou zafixovat i časové schema lekce. Je to pro ně určitá jistota, klid a pomoc při pracovním soustředění. Když však potřebuji zdůraznit nebo ozvláštnit nějakou činnost, pak naopak ke změně dochází.
Na začátku vyučování vždy vedeme řízený rozhovor, který je nejprve obecný a týká se převážně osobních prožitků žáků. Poté postupně přecházíme k vlastní práci.
Realizace výtvarné činnosti nebývá zrovna jednoduchá. Obsah výuky totiž musí respektovat rozpracovanost prací většiny žáků. Úmyslně nepíši o dokončenosti práce, protože v průběhu výuky se může stát, že zvolený způsob není zrovna nejvhodnější. Pak třeba i rozdělanou práci odložíme a zkusíme jiné řešení. Někdy zase zadání nemusí z nějakého důvodu vyhovat jen některému z žáků. Potom společně hledáme cestu, která by alespoň ukázala jinou možnost.
Samozřejmostí je respektování věku dětí. U mladších je třeba alternativy sice nabízet, ale nenutit je do činností, které jsou jim nepříjemné. Pravděpodobně za nějakou dobu začne i u nich převládat přirozená zvídavost a chuť zkusit spolupracovat.
U starších žáků se snažím co nejvíce respektovat jejich osobní předpoklady. Technika práce bývá většinou společná, individuální pojednání je pak odlišné. Kdysi jsem neúspěšně zkoušela nabídnout žákům najednou všechny pracovní pomůcky. Organizace práce se však velmi zkomplikovala a výstupy se nezlepšily. Proto ke změně techniky provedení přistupujeme jen podle potřeby.
Na konci každé lekce rozložíme na zem všechny práce a společně hodnotíme to, co jsme v hodině vytvořili. Malé děti si formou soutěže vzájemně rozdávají a počítají body. Jejich počet si také mohou zvýšit řešením výtvarných hádanek. Ty zase slouží třeba jako opakování v lekci používané teminologie. Někdy si i společně vymýšlíme na dané téma příběhy. Nejmladší děti vždy zakončí vyučování výtvarnou říkankou.
Starší žáci se na konci každé lekce už samostatně vyjadřují k práci spolužáků a občas zkoušíme i najít příčinu momentálního úspěchu nebo neúspěchu.

Role učitele je být součástí vyučované skupiny. Nesmí to být někdo, kdo stojí vedle nebo dokonce nad skupinou. Jsem si vědoma toho, že tento přístup není nic nového, bohužel však nemůže být důsledně aplikován ve většině škol. Moje výhoda je v tom, že vyučuji jen malé skupiny a starší žáci dochází na výuku už mnoho let. Postupem času tak může lépe vzniknout mezi učitelem a jednotlivými žáky sice křehký, ale neformální vztah. Musím být proto velmi opatrná, protože znovu získat ztracenou důvěru je skoro nemožné.